Mnoho lidí v naší kultuře doslova hladoví po uznání toho, že na komunikaci se zemřelými není nic „zvláštního“ nebo „nepřirozeného“, natož nemožného. Chtějí potvrzení, že je možné vysílat lásku, odpuštění a léčení skrze zdánlivou bariéru smrti. Ve snech potkáváme naše zemřelé, protože jsou pořád nablízku. Někdy jsou nám nablízku proto, že ještě nedokončili svoje záležitosti. Taky si nemusí uvědomovat, že jsou mrtví. Nebo nás přišli navštívit. Také se může stát, že je potkáváme, protože cestujeme ve snech a vizích do astrálních oblastí, kde jsou ti, co zemřeli, opravdu doma.
Není to tak, že bychom jen my snili o zemřelých, také naši zesnulí sní o nás. A skrze sny zkouší se s námi potkat. Někdy se zemřelí vrátí jako poradci nebo jako „rodinní andělé“. Tak se ke mně mnohokrát vrátil můj otec během prvního roku po své smrti v Austrálii v roce 1987. Přinesl mi láskyplné vzkazy a zároveň praktické vedení pro rodinu. Někdy potřebují zemřelí od nás, abychom pro ně sehráli roli ochránců, protože jsou zmatení nebo uvízli mezi světy. Lpí na starých touhách a napojeních, přičemž tato spojení mohou být pro živé velmi nezdravá. Živí tak mohou získat pocity, závislosti a dokonce i fyzické symptomy těchto zemřelých. Jedním z nejkrutějších důsledků vlivu západní kultury je tvrzení, že komunikace se zemřelými je nemožná nebo nepřirozená. Není na ní nic ani strašidelného ani nadpřirozeného, i když nás zkušenosti vedou do oblastí, které leží za fyzickou realitou. Je snadné potkat naše zemřelé, především pokud máme jeden z následujících tří důvodů:
Naši zemřelí jsou pořád s námi
Poměrně často sny odhalí, že zemřelí jsou stále přítomní, protože prostě nikdy neodešli. Zemřelí mohou setrvávat, protože mají nedořešené záležitosti nebo si přejí sehrát roli průvodce nebo ochránce rodiny, nebo jsou napojeni na lidi a místa, která během života milovali. Tato situace může být naprosto v pořádku po dobu jednoho roku či dvou.
Pak ale přijde čas, kdy se naši zemřelí potřebují posunout, kvůli svému vlastnímu vývoji a také proto, aby se nestali psychickou zátěží pro živé. Po smrti jsme řízeni svými dominantními zájmy, touhami a závislostmi. Někteří z těch, kteří zemřeli, ale nijak se „neposunuli dále“, zkouší uspokojit svoje touhy skrze živé. Pokud zemřelí zůstanou svázaní se zemí, následky jsou nezdravé jak pro ně, tak pro ty živé, se kterými jsou provázaní.
Pokud jsou mrtví zapletení s živými, výsledkem je oboustranné zmatení, ztráta energie a přenos závislostí, posedlostí, a dokonce i fyzických nemocí ze zemřelého na osobu, jejíž energetické pole mrtvý sdílí.
Při pomoci zemřelým pomáhá láskyplný dialog, jednoduchý rituál uctění a rozloučení se a přivolání duchovních pomocníků. Pokud se staneme aktivními snícími a poznáme prostor života po životě, můžeme zjistit, že jsme voláni k zajištění osobního doprovodu a ke službě pomoci některému z našich blízkých zemřelých. A také k tomu, abychom ho navedli k uvědomění si možností, které ho čekají na druhé straně. Wiliam Butler Yeats poznamenal, s vhledem básníka, že „živí mají schopnost pomáhat představivosti mrtvých“.
Naši zesnulí se zjevují
Většina lidí, kteří si pamatují své sny, si vzpomene na nějaký, ve kterém mu někdo z druhé strany telefonuje, posílá dopis nebo se prostě objeví u dveří či u jeho postele. Zesnulí se k nám ve snech vracejí ze stejných důvodů, z jakých by se nám ozývali ve fyzickém světě – včetně přirozené touhy říci nám, jak se jim daří, a podívat se, jak se daří nám a jak to všechno zvládáme– a také kvůli širším souvislostem: Chtějí přinést emoční léčení, dát nám užitečné informace a učit nás o životě po smrti a o existenci mimofyzických světů.
Naši zesnulí nás mohou navštěvovat, aby nám nabídli odpuštění či aby se jim ho dostalo. Nebo přichází, aby nám ukázali, jak se jim na druhé straně daří.
Naši přátelé a milovaní, kteří jsou po smrti, se mohou objevit v našich snech, protože se snaží porozumět širšímu příběhu života, který právě opustili. Yeats s básnickou jasností nazývá toto období posmrtných přechodů jako „snové návraty“.
Naši zemřelí se mohou stát skvělými duchovními rádci, když na druhé straně dosáhnou jasného vhledu a jsou si vědomi toho, že nepodléhají pravidlům prostoru a času. Zemřelí tak mohou přijít jako rádci v oblasti zdraví a jako rodinní poradci. Mohou nás navštívit ve snech, aby nás připravili na naše vlastní umírání a uklidnili nás, že máme na druhé straně přátele.
Ve snech cestujeme do zemí mrtvých
Ve snech jsme oproštěni od pravidel fyzické reality a cestujeme do dalších dimenzí, včetně oblastí, kde mohou žít zemřelí. Díky snům tohoto typu můžeme začít rozvíjet osobní mapu posmrtného života, která se nesmírně obohatí, naučíme-li se umění vědomého cestování ve snech.
Na svých workshopech často zvu účastníky, aby se soustředili na sen o osobě, která již zemřela, nebo na vzpomínku na ni, a vydali se tak na cestu – s pomocí šamanského bubnu – se záměrem navázat s touto osobou včasnou a užitečnou komunikaci. Zároveň se mohou dozvědět více o prostředí, v němž ona osoba nyní žije.
Návštěvy tohoto typu byly napříč věky základním zdrojem pro rozšířenou víru, že vědomí přežívá smrt fyzického těla. Toto téma je příliš důležité na to, abychom zůstali u spolehnutí se na předávané vědění nebo na slepou víru. Chceme zkušenost z první ruky a ta je nejsnáze dostupná skrze snění. Možná zjistíme, že krajiny zemřelých od nás nejsou dále, než je síla stěny našich očních víček.
Pokud Vás zajímá více k tomuto tématu, prosím podívejte se na The Dreamer’s Book of the Dead (Kniha mrtvých pro snící) od Roberta Mosse. Vydavatelství Destiny Books.
Foto: Gennaro Leonardi z Pixabay
Z anglického originálu Dreaming with the departed, Robert Moss, 30. 4. 2020, přeložila Kateřina Kučerová, jazyková spolupráce Alena Benešová, © 2021. Všechna práva vyhrazena.