..Nedovolte nikomu, aby vám říkal, co znamená váš sen. Stejně tak to nedělejte ani vy někomu jinému. Toto je zlaté pravidlo při sdílení snů.

Nikdo z nás nemá právo říkat druhému člověku, co jeho sen znamená. Ať už by to bylo založeno na jakémkoli osvědčení nebo na předpokladu autority. Nemusíme být lékaři nebo psychiatři, guruové nebo odborníci, abychom dokázali nabídnout nápomocné komentáře ke snům ostatních. Při komentování snů někoho jiného bychom měli začít tím, že řekneme: „Kdyby to byl můj sen“, aby bylo jasné, že nabízíme naše osobní asociace a projekce, ale nepředpokládáme, že bychom řekli snícímu definitivní význam jeho snu.

Pokud se vyjadřujete ke snu někoho jiného, nemůžete příliš ublížit, dokud dodržujete jednoduché pravidlo, že své názory a asociace uvedete tím, že řeknete „kdyby to byl můj sen“. Nedovolíte si interpretovat sen jiného člověka. Jste naprosto svobodní ve vyjádření vlastních nápadů k tomu, co sen znamená, ale probíhá to tak, že si představujete, že je to váš vlastní sen. Tím si ponecháte vaše vlastní projekce a nebudete je podsouvat druhému člověku. Nejenže pomůžete snícímu tím, že mu budete průvodcem na cestě k uchopení smyslu jeho snu, ale pomůžete mu také, aby se utvrdil v tom, že on sám je schopen určit smysl svých snů a svého života.

Poslechnete si sen, zeptáte se na pocity snícího po probuzení (které jsou často prvními a nejlepšími vodítky k tomu, o co ve snu jde) a rychle sen srovnáte s realitou. Ptáte se při tom snícího, co ze snu poznává ve svém životě a jestli by se cokoli z toho mohlo projevit v budoucnosti, ať doslovně či v rovině symbolické.

Potom nabídnete své komentáře, přičemž začnete frází „kdyby to byl můj sen“. Pokud následujete tento protokol, můžete vyjádřit zcela volně jakékoli asociace, pocity nebo vzpomínky, které ve vás sen vyvolává, včetně vzpomínek na vaše vlastní sny, které se vám připomněly. Často nejlépe rozumíme snům druhých lidí, když si je můžeme spojit se svými vlastními snovými zkušenostmi.

Například: Pokud vám snící vypráví sen, ve kterém utíkal před medvědem, můžete si vzpomenout na svůj vlastní sen, ve kterém jste se schoval před medvědem – předtím, než jste zjistil, že ten medvěd je váš spojenec. Vaše vlastní zkušenost vás může vést k tomu, že řeknete: „Kdyby to byl můj sen, chtěl bych se vrátit zpátky do snu a znovu se potkat s medvědem a zjistit, jestli by se mohl stát mým spojencem.“ Takto uděláte něco daleko užitečnějšího, než je pouhé vykládání snu, jemně tak vedete snícího k tomu, aby na základě svého snu něco podnikl.

Získat úplně odlišný pohled na sen je velmi prospěšné, takže sdílení v tomto duchu s neznámými lidmi může být neuvěřitelně užitečné, pokud se ovšem dodržují pravidla hry.

Ani skutečnost, že jsme velmi intuitivní a nadaní vykladači snů, nám nedává právo brát lidem jejich vlastní sílu tím, že jim budeme říkat, co jejich sny znamenají – dokonce i (a pravděpodobně obzvlášť) když jsme přesvědčeni, že „máme pravdu“ v tom, o co ve snu jde.

Jako snící chceme být také otevřeni tomu, čím ostatní lidé mohou přispět k našemu porozumění našim vlastním snům. Nechceme ustrnout v postoji „všemu rozumím“, protože i když si myslíme, že máme docela pěkně jasno v tom, o co ve snu jde, příspěvek někoho jiného nám téměř jistě nabídne nový pohled. I pokud je zpětná vazba, kterou dostaneme, vzdálená našim pocitům ze snu, může nám pomoci uvědomit si, co je pro nás důležité.

Sny mají více vrstev, proto je také možné, že jiný pohled nám může pomoci se otevřít jinému hledisku snu, kterého jsme si třeba ani nevšimli. Myslím, že je velmi nápomocné slyšet zpětnou vazbu na sen od lidí, kteří mají odlišný pohled, než mám já sám. Protože já mám například sklon vidět sny jako transpersonální zkušenosti, v kterých potkáváme další bytosti v různých realitách, může pro mě být velmi užitečné, když mě někdo inspiruje k tomu, abych se zeptal, „jaká moje část“ jsou ostatní osoby a elementy ve snu.

„Dáma barev“, kresba z deníku Roberta Mosse. Mladá žena, umělkyně, která působí jako kouzelnice, mi ukazuje pigmentové prášky v kovových miskách rozprostřených kolem. Shodneme se, že by mohly být použity jako vlídný arzenál k malování vizí léčení a možností v místech nenávisti a beznaděje. Mám svou vlastní sadu barev, ale potřebuji se od umělkyně naučit její techniky.

Z anglického originálu If it were my dream, Robert Moss, 4. 12. 2021, přeložila Kateřina Kučerová, jazyková spolupráce Alena Benešová, ©  2021.

Příliš mnoho z nás ztratilo kontakt se svými sny. Nepřeháním, když tvrdím, že naši společnost trápí těžké a vleklé období snového sucha.

Pohledem mnoha duchovních tradic jde o velmi vážný stav. Navahové říkají, že skrze sny lidé zůstávají v kontaktu s oblastmi ducha. Pokud jste ztratili své sny, říkají Irokézové, ztratili jste část svojí duše. „Je to stará známá pravda,“ prohlásil skvělý psycholog C. G. Jung ve své poslední velké studii, „že Bůh k nám hovoří především prostřednictvím snů a vizí.“

Pro snové sucho najdeme v mnoha moderních životech tři hlavní důvody:

Špatné návyky

Rytmus a rutina běžného městského života jednoduše nepodporují opětovné vyvolání snu. Velmi často jsme probuzeni šokem, zvoněním budíku nebo spolunocležníky či dětmi, které se potřebují dostat do školy. Vyklopýtáme ven do světa a poháněni kofeinem se snažíme projít kolečky našich uzávěrek a závazků. Většinou nemáme nic, co by nás podpořilo a odměnilo za to, že jsme si uvědomili a zaznamenali, co se nám zdálo. Většina z nás postrádá také schopnost vytvořit si bezpečné místo, kde bychom mohli své sny sdílet. Kde bychom dostali nápomocnou zpětnou vazbu a podporu při přípravě tvořivé akce, kterou zhmotníme vedení ze svých snů a získáme jejich energii. Pokud nebudeme s našimi sny něco dělat, nebude se nám snít dobře.

Strach a lítost

Utíkáme od našich snů, protože si myslíme, že by nám mohly říkat něco, co nechceme slyšet – o našich temných stránkách, o nesnázi nebo nemoci, která je před námi. Zabouchneme dveře a řekneme „to je jenom sen“. To je chabá strategie. Témata, která jsme nechali v noci nedořešená, budou obcházet kolem a v naší každodenní realitě se nám zakousnou do zadku.

Anebo můžeme snít o něčem překrásném – o radosti a potěšení s „tím pravým“ nebo „tou pravou“, o domově snů, o práci snů, o světě plném míru a krásy. Ale když se probudíme, řekneme si, že v našem životě neexistuje nikdo jako „ten pravý“, že se nám tím nechce zabývat, že nám také chybí peníze nebo schopnosti, abychom zhmotnili to, co jsme si ve snech užívali. Nebereme své sny vážně, protože si řekneme, že jsou to „jenom“ sny. A to je taky pěkně hloupý návyk. Pokud se nám o něčem zdá, musíme být schopni to realizovat.

Umělé spánkové cykly

Naše představa dobrého spánku je velmi často v rozporu s našimi sny. Mnoho z nás věří – za podpory libovolného počtu spánkových lékařů a farmaceutických společností – že potřebujeme každou noc strávit sedm či osm hodin nepřerušovaným spánkem. Tato myšlenka by naše předky udivila. Před příchodem umělého osvětlení (plynu a následně elektřiny) většina lidí zažívala „dělený spánek“, který měl minimálně dva různé cykly. V Anglii se jim říkalo „první spánek“ a „druhý spánek“.

Experimenty, které uspořádal tým doktora Thomase Wehra z Národního institutu duševního zdraví, ukazují, že pokud se lidé zbaví umělého osvětlení, vrací se ke spánkovému rozvrhu našich předků, v němž je zahrnut interval několika hodin mezi dvěma spánky. Jedním z nejdůležitějších objevů Wehrova výzkumu je skutečnost, že během tohoto intervalu byla u účastníků pokusu zaznamenána zvýšená hladina prolaktinu, hormonu podvěsku mozkového, který pomáhá slepicím sedět mírumilovně delší dobu na vejcích. Lidem tento hormon pomáhá snášet vejce jiného druhu, uvádí je do změněného stavu vědomí, který je podobný meditaci. Spánkový historik A. Roger Erich říká přímo: „Spánek v jednom kuse, takový, jak ho zažíváme dnes, je nepřirozený.“

Francouzi mají kouzelné slovo pro stav na prahu mezi dvěma spánky: dorveille, což doslovně znamená bdění–spánek. U domorodých lidí a u našich předků to je čas, kdy se můžete probudit a sdílet sny s kýmkoli, kdo je poblíž. Je to stav natolik zvýšené tvořivosti, že jsem ho ve své knize Tajné dějiny snění (The Secret History of Dreaming) nazval „stavem řešení“, protože mnoho vědeckých poznatků a dalších přelomových myšlenek se objevilo v této zóně.  Když očekáváme, že budeme spát celou noc, nebo jednu dlouhou periodu spíme pod vlivem léků, omezíme své možnosti, jak si pamatovat a sdílet sny, a bráníme si v získání snadného přístupu k plodné oblasti hypnagogie – kde přichází obrazy a tvoří se propojení – mezi spánkem a bděním.

Foto: composita z Pixabay

Z anglického originálu Why we are losing our dreams, Robert Moss, 17. 3. 2019, přeložila Kateřina Kučerová, jazyková spolupráce Alena Benešová, ©  2021.

Mnoho lidí v naší kultuře doslova hladoví po uznání toho, že na komunikaci se zemřelými není nic „zvláštního“ nebo „nepřirozeného“, natož nemožného. Chtějí potvrzení, že je možné vysílat lásku, odpuštění a léčení skrze zdánlivou bariéru smrti. Ve snech potkáváme naše zemřelé, protože jsou pořád nablízku. Někdy jsou nám nablízku proto, že ještě nedokončili svoje záležitosti. Taky si nemusí uvědomovat, že jsou mrtví. Nebo nás přišli navštívit. Také se může stát, že je potkáváme, protože cestujeme ve snech a vizích do astrálních oblastí, kde jsou ti, co zemřeli, opravdu doma.

Není to tak, že bychom jen my snili o zemřelých, také naši zesnulí sní o nás. A skrze sny zkouší se s námi potkat. Někdy se zemřelí vrátí jako poradci nebo jako „rodinní andělé“. Tak se ke mně mnohokrát vrátil můj otec během prvního roku po své smrti v Austrálii v roce 1987. Přinesl mi láskyplné vzkazy a zároveň praktické vedení pro rodinu. Někdy potřebují zemřelí od nás, abychom pro ně sehráli roli ochránců, protože jsou zmatení nebo uvízli mezi světy. Lpí na starých touhách a napojeních, přičemž tato spojení mohou být pro živé velmi nezdravá. Živí tak mohou získat pocity, závislosti a dokonce i fyzické symptomy těchto zemřelých. Jedním z nejkrutějších důsledků vlivu západní kultury je tvrzení, že komunikace se zemřelými je nemožná nebo nepřirozená. Není na ní nic ani strašidelného ani nadpřirozeného, i když nás zkušenosti vedou do oblastí, které leží za fyzickou realitou. Je snadné potkat naše zemřelé, především pokud máme jeden z následujících tří důvodů:

Naši zemřelí jsou pořád s námi

Poměrně často sny odhalí, že zemřelí jsou stále přítomní, protože prostě nikdy neodešli. Zemřelí mohou setrvávat, protože mají nedořešené záležitosti nebo si přejí sehrát roli průvodce nebo ochránce rodiny, nebo jsou napojeni na lidi a místa, která během života milovali. Tato situace může být naprosto v pořádku po dobu jednoho roku či dvou.

Pak ale přijde čas, kdy se naši zemřelí potřebují posunout, kvůli svému vlastnímu vývoji a také proto, aby se nestali psychickou zátěží pro živé. Po smrti jsme řízeni svými dominantními zájmy, touhami a závislostmi. Někteří z těch, kteří zemřeli, ale nijak se „neposunuli dále“, zkouší uspokojit svoje touhy skrze živé. Pokud zemřelí zůstanou svázaní se zemí, následky jsou nezdravé jak pro ně, tak pro ty živé, se kterými jsou provázaní.

Pokud jsou mrtví zapletení s živými, výsledkem je oboustranné zmatení, ztráta energie a přenos závislostí, posedlostí, a dokonce i fyzických nemocí ze zemřelého na osobu, jejíž energetické pole mrtvý sdílí.

Při pomoci zemřelým pomáhá láskyplný dialog, jednoduchý rituál uctění a rozloučení se a přivolání duchovních pomocníků. Pokud se staneme aktivními snícími a poznáme prostor života po životě, můžeme zjistit, že jsme voláni k zajištění osobního doprovodu a ke službě pomoci některému z našich blízkých zemřelých. A také k tomu, abychom ho navedli k uvědomění si možností, které ho čekají na druhé straně. Wiliam Butler Yeats poznamenal, s vhledem básníka, že „živí mají schopnost pomáhat představivosti mrtvých“.

Naši zesnulí se zjevují

Většina lidí, kteří si pamatují své sny, si vzpomene na nějaký, ve kterém mu někdo z druhé strany telefonuje, posílá dopis nebo se prostě objeví u dveří či u jeho postele. Zesnulí se k nám ve snech vracejí ze stejných důvodů, z jakých by se nám ozývali ve fyzickém světě – včetně přirozené touhy říci nám, jak se jim daří, a podívat se, jak se daří nám a jak to všechno zvládáme– a také kvůli širším souvislostem: Chtějí přinést emoční léčení, dát nám užitečné informace a učit nás o životě po smrti a o existenci mimofyzických světů.

Naši zesnulí nás mohou navštěvovat, aby nám nabídli odpuštění či aby se jim ho dostalo. Nebo přichází, aby nám ukázali, jak se jim na druhé straně daří.

Naši přátelé a milovaní, kteří jsou po smrti, se mohou objevit v našich snech, protože se snaží porozumět širšímu příběhu života, který právě opustili. Yeats s básnickou jasností nazývá toto období posmrtných přechodů jako „snové návraty“.

Naši zemřelí se mohou stát skvělými duchovními rádci, když na druhé straně dosáhnou jasného vhledu a jsou si vědomi toho, že nepodléhají pravidlům prostoru a času. Zemřelí tak mohou přijít jako rádci v oblasti zdraví a jako rodinní poradci. Mohou nás navštívit ve snech, aby nás připravili na naše vlastní umírání a uklidnili nás, že máme na druhé straně přátele.

Ve snech cestujeme do zemí mrtvých

Ve snech jsme oproštěni od pravidel fyzické reality a cestujeme do dalších dimenzí, včetně oblastí, kde mohou žít zemřelí. Díky snům tohoto typu můžeme začít rozvíjet osobní mapu posmrtného života, která se nesmírně obohatí, naučíme-li se umění vědomého cestování ve snech.

Na svých workshopech často zvu účastníky, aby se soustředili na sen o osobě, která již zemřela, nebo na vzpomínku na ni, a vydali se tak na cestu – s pomocí šamanského bubnu – se záměrem navázat s touto osobou včasnou a užitečnou komunikaci. Zároveň se mohou dozvědět více o prostředí, v němž ona osoba nyní žije.

Návštěvy tohoto typu byly napříč věky základním zdrojem pro rozšířenou víru, že vědomí přežívá smrt fyzického těla. Toto téma je příliš důležité na to, abychom zůstali u spolehnutí se na předávané vědění nebo na slepou víru. Chceme zkušenost z první ruky a ta je nejsnáze dostupná skrze snění. Možná zjistíme, že krajiny zemřelých od nás nejsou dále, než je síla stěny našich očních víček.

Pokud Vás zajímá více k tomuto tématu, prosím podívejte se na  The Dreamer’s Book of the Dead (Kniha mrtvých pro snící) od Roberta Mosse. Vydavatelství Destiny Books.

Foto: Gennaro Leonardi z Pixabay

Z anglického originálu  Dreaming with the departed, Robert Moss, 30. 4. 2020, přeložila Kateřina Kučerová, jazyková spolupráce Alena Benešová, © 2021. Všechna práva vyhrazena.

Stephen Nachmanovitch, Volná hra

„Tvořivá mysl si pohrává s objekty, které miluje,“ řekl Carl Jung. Na jedné z mých přednášek mě jeden vážný muž požádal, abych shrnul, co považuji za základ praxe. „Nezapomeň si hrát,“ řekl jsem. Pečlivě si napsal ona tři slova, jako by si tvořil pracovní rozvrh. Nemyslím si, že úplně pochopil moje poselství.

Dítě, které je v jeho nitru – a v nitru každého z nás –, ví. Jako štěňata, lvíčata nebo delfíni roztáčející stříbřité provazce bublin. Nebo děti, které si hrají pro radost ze samotné hry. Malé děti jsou mistři imaginace, jakmile poznají kouzlo vymýšlení si. Náš první a nejlepší učitel vědomého života je naše vnitřní dítě.

Ale naše vnitřní dítě se možná někam schovalo. Pod skleněnou kupoli nebo v domě babičky, protože se stydělo nebo bylo zneužito. Někdo se mu možná vysmál nebo se cítilo osamělé anebo se schovalo proto, že svět nebyl dostatečně bezpečný nebo v něm nebylo dost legrace. Pokud jsme ztratili své sny, jestliže naše představivost někde uvízla, je to proto, že jsme ztratili své vnitřní dítě. Chceme-li být aktivními snícími ve svém každodenním životě, musíme toto dítě dovést zpátky domů. K tomu je zapotřebí hledání, vyjednávání a splnění slibu.

Pátrání nás povede zpátky síněmi paměti až k místu a času, kde se naše dítě plné údivu ztratilo. Můžeme se dát do hledání pomocí vedené cesty a vypravit se na skutečné místo v říši představivosti (pomocí cvičení na konci této kapitoly).

Vyjednávání zahrnuje přesvědčování našeho vnitřního dítěte, že to bude bezpečné a že bude legrace. Splnění slibů, které svému vnitřnímu dítěti dáme, nás dovede k vědomí, že si můžeme hrát, aniž bychom si to museli plánovat.

Nejdřív si hraj, pracuj až pak, bude naléhat dítě, které je s námi. Opatrné a svědomité dospělé já bude protestovat. Pokud ale chceme udržet své vnitřní dítě doma ve svých tělech a životech, musíme splnit slib, že bude legrace a také bezpečno. Když si hrajeme dostatečně dobře, tak dřív, než si to stihneme plně uvědomit, se zamilujeme do své práce, protože ona bude naší hrou.

Obrázek: Děti tančící na břehu od AE (George Russell)

Text upraven z knihy Active Dreaming: Journeying beyond Self – Limitation to a Life of Wild Freedom by Robert Moss, vydáno v New World Library

Z anglického originálu  Our most potent muse, Robert Moss, 8. 9. 2019, přeložila Kateřina Kučerová, jazyková spolupráce Alena Benešová, © 2020. Všechna práva vyhrazena.