Příliš mnoho z nás ztratilo kontakt se svými sny. Nepřeháním, když tvrdím, že naši společnost trápí těžké a vleklé období snového sucha.

Pohledem mnoha duchovních tradic jde o velmi vážný stav. Navahové říkají, že skrze sny lidé zůstávají v kontaktu s oblastmi ducha. Pokud jste ztratili své sny, říkají Irokézové, ztratili jste část svojí duše. „Je to stará známá pravda,“ prohlásil skvělý psycholog C. G. Jung ve své poslední velké studii, „že Bůh k nám hovoří především prostřednictvím snů a vizí.“

Pro snové sucho najdeme v mnoha moderních životech tři hlavní důvody:

Špatné návyky

Rytmus a rutina běžného městského života jednoduše nepodporují opětovné vyvolání snu. Velmi často jsme probuzeni šokem, zvoněním budíku nebo spolunocležníky či dětmi, které se potřebují dostat do školy. Vyklopýtáme ven do světa a poháněni kofeinem se snažíme projít kolečky našich uzávěrek a závazků. Většinou nemáme nic, co by nás podpořilo a odměnilo za to, že jsme si uvědomili a zaznamenali, co se nám zdálo. Většina z nás postrádá také schopnost vytvořit si bezpečné místo, kde bychom mohli své sny sdílet. Kde bychom dostali nápomocnou zpětnou vazbu a podporu při přípravě tvořivé akce, kterou zhmotníme vedení ze svých snů a získáme jejich energii. Pokud nebudeme s našimi sny něco dělat, nebude se nám snít dobře.

Strach a lítost

Utíkáme od našich snů, protože si myslíme, že by nám mohly říkat něco, co nechceme slyšet – o našich temných stránkách, o nesnázi nebo nemoci, která je před námi. Zabouchneme dveře a řekneme „to je jenom sen“. To je chabá strategie. Témata, která jsme nechali v noci nedořešená, budou obcházet kolem a v naší každodenní realitě se nám zakousnou do zadku.

Anebo můžeme snít o něčem překrásném – o radosti a potěšení s „tím pravým“ nebo „tou pravou“, o domově snů, o práci snů, o světě plném míru a krásy. Ale když se probudíme, řekneme si, že v našem životě neexistuje nikdo jako „ten pravý“, že se nám tím nechce zabývat, že nám také chybí peníze nebo schopnosti, abychom zhmotnili to, co jsme si ve snech užívali. Nebereme své sny vážně, protože si řekneme, že jsou to „jenom“ sny. A to je taky pěkně hloupý návyk. Pokud se nám o něčem zdá, musíme být schopni to realizovat.

Umělé spánkové cykly

Naše představa dobrého spánku je velmi často v rozporu s našimi sny. Mnoho z nás věří – za podpory libovolného počtu spánkových lékařů a farmaceutických společností – že potřebujeme každou noc strávit sedm či osm hodin nepřerušovaným spánkem. Tato myšlenka by naše předky udivila. Před příchodem umělého osvětlení (plynu a následně elektřiny) většina lidí zažívala „dělený spánek“, který měl minimálně dva různé cykly. V Anglii se jim říkalo „první spánek“ a „druhý spánek“.

Experimenty, které uspořádal tým doktora Thomase Wehra z Národního institutu duševního zdraví, ukazují, že pokud se lidé zbaví umělého osvětlení, vrací se ke spánkovému rozvrhu našich předků, v němž je zahrnut interval několika hodin mezi dvěma spánky. Jedním z nejdůležitějších objevů Wehrova výzkumu je skutečnost, že během tohoto intervalu byla u účastníků pokusu zaznamenána zvýšená hladina prolaktinu, hormonu podvěsku mozkového, který pomáhá slepicím sedět mírumilovně delší dobu na vejcích. Lidem tento hormon pomáhá snášet vejce jiného druhu, uvádí je do změněného stavu vědomí, který je podobný meditaci. Spánkový historik A. Roger Erich říká přímo: „Spánek v jednom kuse, takový, jak ho zažíváme dnes, je nepřirozený.“

Francouzi mají kouzelné slovo pro stav na prahu mezi dvěma spánky: dorveille, což doslovně znamená bdění–spánek. U domorodých lidí a u našich předků to je čas, kdy se můžete probudit a sdílet sny s kýmkoli, kdo je poblíž. Je to stav natolik zvýšené tvořivosti, že jsem ho ve své knize Tajné dějiny snění (The Secret History of Dreaming) nazval „stavem řešení“, protože mnoho vědeckých poznatků a dalších přelomových myšlenek se objevilo v této zóně.  Když očekáváme, že budeme spát celou noc, nebo jednu dlouhou periodu spíme pod vlivem léků, omezíme své možnosti, jak si pamatovat a sdílet sny, a bráníme si v získání snadného přístupu k plodné oblasti hypnagogie – kde přichází obrazy a tvoří se propojení – mezi spánkem a bděním.

Foto: composita z Pixabay

Z anglického originálu Why we are losing our dreams, Robert Moss, 17. 3. 2019, přeložila Kateřina Kučerová, jazyková spolupráce Alena Benešová, ©  2021.

Mnoho lidí v naší kultuře doslova hladoví po uznání toho, že na komunikaci se zemřelými není nic „zvláštního“ nebo „nepřirozeného“, natož nemožného. Chtějí potvrzení, že je možné vysílat lásku, odpuštění a léčení skrze zdánlivou bariéru smrti. Ve snech potkáváme naše zemřelé, protože jsou pořád nablízku. Někdy jsou nám nablízku proto, že ještě nedokončili svoje záležitosti. Taky si nemusí uvědomovat, že jsou mrtví. Nebo nás přišli navštívit. Také se může stát, že je potkáváme, protože cestujeme ve snech a vizích do astrálních oblastí, kde jsou ti, co zemřeli, opravdu doma.

Není to tak, že bychom jen my snili o zemřelých, také naši zesnulí sní o nás. A skrze sny zkouší se s námi potkat. Někdy se zemřelí vrátí jako poradci nebo jako „rodinní andělé“. Tak se ke mně mnohokrát vrátil můj otec během prvního roku po své smrti v Austrálii v roce 1987. Přinesl mi láskyplné vzkazy a zároveň praktické vedení pro rodinu. Někdy potřebují zemřelí od nás, abychom pro ně sehráli roli ochránců, protože jsou zmatení nebo uvízli mezi světy. Lpí na starých touhách a napojeních, přičemž tato spojení mohou být pro živé velmi nezdravá. Živí tak mohou získat pocity, závislosti a dokonce i fyzické symptomy těchto zemřelých. Jedním z nejkrutějších důsledků vlivu západní kultury je tvrzení, že komunikace se zemřelými je nemožná nebo nepřirozená. Není na ní nic ani strašidelného ani nadpřirozeného, i když nás zkušenosti vedou do oblastí, které leží za fyzickou realitou. Je snadné potkat naše zemřelé, především pokud máme jeden z následujících tří důvodů:

Naši zemřelí jsou pořád s námi

Poměrně často sny odhalí, že zemřelí jsou stále přítomní, protože prostě nikdy neodešli. Zemřelí mohou setrvávat, protože mají nedořešené záležitosti nebo si přejí sehrát roli průvodce nebo ochránce rodiny, nebo jsou napojeni na lidi a místa, která během života milovali. Tato situace může být naprosto v pořádku po dobu jednoho roku či dvou.

Pak ale přijde čas, kdy se naši zemřelí potřebují posunout, kvůli svému vlastnímu vývoji a také proto, aby se nestali psychickou zátěží pro živé. Po smrti jsme řízeni svými dominantními zájmy, touhami a závislostmi. Někteří z těch, kteří zemřeli, ale nijak se „neposunuli dále“, zkouší uspokojit svoje touhy skrze živé. Pokud zemřelí zůstanou svázaní se zemí, následky jsou nezdravé jak pro ně, tak pro ty živé, se kterými jsou provázaní.

Pokud jsou mrtví zapletení s živými, výsledkem je oboustranné zmatení, ztráta energie a přenos závislostí, posedlostí, a dokonce i fyzických nemocí ze zemřelého na osobu, jejíž energetické pole mrtvý sdílí.

Při pomoci zemřelým pomáhá láskyplný dialog, jednoduchý rituál uctění a rozloučení se a přivolání duchovních pomocníků. Pokud se staneme aktivními snícími a poznáme prostor života po životě, můžeme zjistit, že jsme voláni k zajištění osobního doprovodu a ke službě pomoci některému z našich blízkých zemřelých. A také k tomu, abychom ho navedli k uvědomění si možností, které ho čekají na druhé straně. Wiliam Butler Yeats poznamenal, s vhledem básníka, že „živí mají schopnost pomáhat představivosti mrtvých“.

Naši zesnulí se zjevují

Většina lidí, kteří si pamatují své sny, si vzpomene na nějaký, ve kterém mu někdo z druhé strany telefonuje, posílá dopis nebo se prostě objeví u dveří či u jeho postele. Zesnulí se k nám ve snech vracejí ze stejných důvodů, z jakých by se nám ozývali ve fyzickém světě – včetně přirozené touhy říci nám, jak se jim daří, a podívat se, jak se daří nám a jak to všechno zvládáme– a také kvůli širším souvislostem: Chtějí přinést emoční léčení, dát nám užitečné informace a učit nás o životě po smrti a o existenci mimofyzických světů.

Naši zesnulí nás mohou navštěvovat, aby nám nabídli odpuštění či aby se jim ho dostalo. Nebo přichází, aby nám ukázali, jak se jim na druhé straně daří.

Naši přátelé a milovaní, kteří jsou po smrti, se mohou objevit v našich snech, protože se snaží porozumět širšímu příběhu života, který právě opustili. Yeats s básnickou jasností nazývá toto období posmrtných přechodů jako „snové návraty“.

Naši zemřelí se mohou stát skvělými duchovními rádci, když na druhé straně dosáhnou jasného vhledu a jsou si vědomi toho, že nepodléhají pravidlům prostoru a času. Zemřelí tak mohou přijít jako rádci v oblasti zdraví a jako rodinní poradci. Mohou nás navštívit ve snech, aby nás připravili na naše vlastní umírání a uklidnili nás, že máme na druhé straně přátele.

Ve snech cestujeme do zemí mrtvých

Ve snech jsme oproštěni od pravidel fyzické reality a cestujeme do dalších dimenzí, včetně oblastí, kde mohou žít zemřelí. Díky snům tohoto typu můžeme začít rozvíjet osobní mapu posmrtného života, která se nesmírně obohatí, naučíme-li se umění vědomého cestování ve snech.

Na svých workshopech často zvu účastníky, aby se soustředili na sen o osobě, která již zemřela, nebo na vzpomínku na ni, a vydali se tak na cestu – s pomocí šamanského bubnu – se záměrem navázat s touto osobou včasnou a užitečnou komunikaci. Zároveň se mohou dozvědět více o prostředí, v němž ona osoba nyní žije.

Návštěvy tohoto typu byly napříč věky základním zdrojem pro rozšířenou víru, že vědomí přežívá smrt fyzického těla. Toto téma je příliš důležité na to, abychom zůstali u spolehnutí se na předávané vědění nebo na slepou víru. Chceme zkušenost z první ruky a ta je nejsnáze dostupná skrze snění. Možná zjistíme, že krajiny zemřelých od nás nejsou dále, než je síla stěny našich očních víček.

Pokud Vás zajímá více k tomuto tématu, prosím podívejte se na  The Dreamer’s Book of the Dead (Kniha mrtvých pro snící) od Roberta Mosse. Vydavatelství Destiny Books.

Foto: Gennaro Leonardi z Pixabay

Z anglického originálu  Dreaming with the departed, Robert Moss, 30. 4. 2020, přeložila Kateřina Kučerová, jazyková spolupráce Alena Benešová, © 2021. Všechna práva vyhrazena.

Stephen Nachmanovitch, Volná hra

„Tvořivá mysl si pohrává s objekty, které miluje,“ řekl Carl Jung. Na jedné z mých přednášek mě jeden vážný muž požádal, abych shrnul, co považuji za základ praxe. „Nezapomeň si hrát,“ řekl jsem. Pečlivě si napsal ona tři slova, jako by si tvořil pracovní rozvrh. Nemyslím si, že úplně pochopil moje poselství.

Dítě, které je v jeho nitru – a v nitru každého z nás –, ví. Jako štěňata, lvíčata nebo delfíni roztáčející stříbřité provazce bublin. Nebo děti, které si hrají pro radost ze samotné hry. Malé děti jsou mistři imaginace, jakmile poznají kouzlo vymýšlení si. Náš první a nejlepší učitel vědomého života je naše vnitřní dítě.

Ale naše vnitřní dítě se možná někam schovalo. Pod skleněnou kupoli nebo v domě babičky, protože se stydělo nebo bylo zneužito. Někdo se mu možná vysmál nebo se cítilo osamělé anebo se schovalo proto, že svět nebyl dostatečně bezpečný nebo v něm nebylo dost legrace. Pokud jsme ztratili své sny, jestliže naše představivost někde uvízla, je to proto, že jsme ztratili své vnitřní dítě. Chceme-li být aktivními snícími ve svém každodenním životě, musíme toto dítě dovést zpátky domů. K tomu je zapotřebí hledání, vyjednávání a splnění slibu.

Pátrání nás povede zpátky síněmi paměti až k místu a času, kde se naše dítě plné údivu ztratilo. Můžeme se dát do hledání pomocí vedené cesty a vypravit se na skutečné místo v říši představivosti (pomocí cvičení na konci této kapitoly).

Vyjednávání zahrnuje přesvědčování našeho vnitřního dítěte, že to bude bezpečné a že bude legrace. Splnění slibů, které svému vnitřnímu dítěti dáme, nás dovede k vědomí, že si můžeme hrát, aniž bychom si to museli plánovat.

Nejdřív si hraj, pracuj až pak, bude naléhat dítě, které je s námi. Opatrné a svědomité dospělé já bude protestovat. Pokud ale chceme udržet své vnitřní dítě doma ve svých tělech a životech, musíme splnit slib, že bude legrace a také bezpečno. Když si hrajeme dostatečně dobře, tak dřív, než si to stihneme plně uvědomit, se zamilujeme do své práce, protože ona bude naší hrou.

Obrázek: Děti tančící na břehu od AE (George Russell)

Text upraven z knihy Active Dreaming: Journeying beyond Self – Limitation to a Life of Wild Freedom by Robert Moss, vydáno v New World Library

Z anglického originálu  Our most potent muse, Robert Moss, 8. 9. 2019, přeložila Kateřina Kučerová, jazyková spolupráce Alena Benešová, © 2020. Všechna práva vyhrazena.

Minulou noc, před usnutím, ve změněném stavu vědomí, jsem si náhle uvědomil, že u mě v ložnici je tygr. Byl delší než postel. Byl nádherný ve svém překrásném pruhovaném obleku, hleděl na mě zlatýma očima a fousy se mu chvěly. Roztřásl jsem se. Cítil jsem vzrušení, ale také trochu strach. Ten tygr byl opravdový a byl nebezpečný. Ano, je to „můj“ tygr – není žádným tajemstvím, že mám dlouhodobé spojení s Tygrem, je to můj zázračný průvodce, nejen v práci s uzdravováním duše – avšak je také sám sebou.

Honí mě a kdo ví, kam to dnes v noci povede? Přijal jsem jeho pozvání, abych s ním cestoval do noci. Většina našich dobrodružství sklouzla s ranním světlem zpátky do nočního lesa, s výjimkou lahodných pocitů z protahování a plavání v teplých vodách v dlouhém svalnatém těle velké kočky, která nejvíce ze všeho miluje právě plavání.

Nepochybně jsem si políčil sám na sebe, protože jsem napsal a sdílel povídku „Síla, která loví“. Lehký strach v zóně hypnagogie, který mě rozechvívá, mě vede k tomu, abych přidal něco i v próze. Co je potřeba k oživení ryzího vztahu s VELKÝM duchovním průvodcem? „Každý anděl je strašidelný,“ řekl Rilke. Ať už se ukáže spojenec jako anděl nebo tygr, jsme vyzváni k tomu, abychom byli stateční. Abychom ho požádali o spojení a vytvořili je.

Když jsem poprvé začal žít ve Spojených státech, byl to Medvěd – významné zvíře léčení v Severní Americe –, kdo po mně chtěl, abych byl statečný. Chtěl, abych vstoupil do objetí s něčím, co je mnohem větší než já sám, abych zjistil, že jsme spojeni na úrovni našich srdcí. Tím jsem přivolal jeho sílu pro léčení sebe a ostatních.

Zvířecí ochránci nejsou roztomilé symboly, které bychom vyhledávali v knížkách nebo je vzývali jako ozvěny New Age. Jsou to živoucí energie, osobní i nadosobní, které potřebují být oslavovány a živeny v našich tělech a v našich životech. Víme, že jsou opravdovými pomocníky, protože se objeví, když je potřebujeme, a propůjčí nám své instinkty a senzorický aparát svého těla. Ten schopnost člověka vnímat daleko přesahuje.

Lidé s šamanskými vlohami mohou mít spojení s mnoha zvířecími ochránci a mohou pracovat s průvodci přechodně – s aktivními či potenciálními – s těmi, kteří pomáhají. Jako šamani můžeme povzbudit zvířecí duchy, aby se zabydleli v určitých místech našich energetických těl, ale je třeba počítat s tím, že je jim vlastní určitá povaha a mají své plány. Můžeš krotit divokost tygra, ale nemůžeš ignorovat, že ti může roztrhnout hrdlo.

Když přestaneme živit a obveselovat naše zvířecí průvodce, odejdou, a my můžeme pocítit jejich ztrátu jako únavu, depresi nebo rozmazané vidění, utlumené smyslové vnímání nebo hroutící se imunitní systém.

Jednou jsem po šest týdnů zkoušel být vegetariánem. V té době jsem navštívil s rodinou ZOO. Obvykle jsem velmi neklidný v blízkost areálů velkých koček, i když – stejně jako tomu bylo v tomto případě – prostor bývá docela velký, velké kočky přece nepatří do zajetí. Přišli jsme k ohradě, kde rodina tygrů lenošila na sluníčku. Dcera mi sevřela ruku. „Tati, on se na tebe dívá.“ Samec tygra nyní seděl a upřeně se na mě díval. Ladně skočil k mřížím a zkoumal mě zblízka. Měl jsem silný pocit, že chce zjistit, zda patřím k jejich rodině. Očichal si mě, pak po tygřím způsobu pokrčil rameny a zlehka odhopsal se ke své smečce, převalil se a zase se vrátil ke spánku. Zcela zjevně jsem v tento den nebyl členem kmenu tygrů. Tygři nejsou vegetariáni. Jestli si myslíš, že máš spojení s tygrem, a přitom obědváš tofu, zapomeň na to.

Když jsem se vrátil k jedení masa, Tygr se vrátil. Jeho návrat byl stejně překvapivý jako jeho zjevení se v mé ložnici tehdy v noci. Ale tentokrát po mně chtěl, pro obnovení našeho vztahu, abych se mu zcela postavil. Musel jsem s ním bojovat, rukou proti tlapě, po dobu, která se zdála dlouhá hodiny. Musel jsem ho nechat, aby mě roztrhal na kusy. Když jsem byl zase jako zázrakem spojen v jeden celek, musel jsem následovat jeho pokyn a vyrvat mu z těla jeho krvácející srdce a sníst ho. Neměl jsem pocit, že by šlo o symbolickou událost. Ráno jsem si musel umýt zaschlou krev kolem úst.

O tygrovi bych řekl to, co říkají děti o Aslanovi: „Je hrozný a je dobrý.“ Děti milují tygra, který může vyskočit z příběhů jako Tigger nebo Shia Khan, lidožrout. Vědí, že Tygr je může ochránit ve chvílích, kdy to rodiče nedokážou. Naše vlastní ztracené děti – dětská já, která se ztratila z přemíry bolesti, zneužívání, smutku a hanby – se k nám někdy vrátí, když se zjeví Tygr a dá jim vědět, že už jsou v bezpečí.

Hmmm. Vzpomněl jsem si teď na snová dobrodružství v exotických krajinách, co se odehrála před mnoha lety. V poslední scéně jsem odpočíval na čalouněné pohovce v pokoji v patře a užíval si lehký vánek, který profukoval mezi lamelami dřevěných okenic. Skočil jsem dolů a plížil se prostorným pokojem mezi ratanovým nábytkem a bronzovými sochami z Východu. Slyšel jsem rachot mnoha kroků spěchajících po schodech a uviděl jsem muže ve zvláštních dřevěných brněních se špičatými výčnělky. Vešli opatrně do místnosti a rozprchli se po ní, v rukou měli dřevěné tyče. Po probuzení jsem si uvědomil, že jsem dříve viděl fotografii správců parku v Bengálsku, kteří na sobě měli stejné dřevěné brnění, když se snažili odvést tygry zpátky na území, které jim bylo určeno. A byl jsem zvědavý, jakou mělo té noci mé snové já podobu…

Kresba © Robert Moss

Z anglického originálu House tigers, Robert Moss, 21.8. 2009, přeložila Kateřina Kučerová, jazyková spolupráce Alena Benešová, © 2020. Všechna práva vyhrazena.

Tři základní věci pro podporu tvořivosti a kvality lidského života:

1. Tvořivost ve smyslu schopnosti přizpůsobit se či zavádět nové postupy je jedním ze dvou pohonů lidské evoluce (tím druhým je výběr). Náš svět a naše životy jsou plné změn. Potřebujeme tvořivou schopnost zvyknout si a přizpůsobit se neočekávanému.
2. Když začínáme s tvořivým projektem – a v tom je prvek nebezpečí –, a vystoupíme z řady, přitahujeme podpůrné síly, především sílu, kterou staré národy nazývaly génius, múza nebo daimon. Většina z nás intuitivně ví, o čem je řeč, přestože tápeme po dohodnutém názvu, když se snažíme to popsat.
3. Tvořivost léčí.

Nervová podstata vyšší tvořivosti

Různé části mozkové kůry spolu komunikují, přijímají a vysílají si navzájem signály, ne proto, aby zpracovaly smyslový vjem, ale protože jsou spolu ve volném rozhovoru. Vytváří se divoká a neotřelá spojení a z toho, díky sebe-organizující se struktuře mozku, vzniká něco nového. [1]

Být tvořivý znamená přinést něco nového a cenného do našich životů a do našeho světa. Nemusíš být Einstein ani Shakespeare, abys mohl být kreativní. Potřebuješ hrát nejlépe, jak umíš, na jakémkoli hřišti, které tě přitahuje. Přijít s novými tahy a hrát tak přesvědčeně, že o své hře nebudeš přemýšlet jako o práci (a taky z ní nikdy nebudeš chtít odejít do důchodu).

Co vytváří tvůrce světové úrovně, zůstává záhadou. Ale nový výzkum v neurovědách nám říká zajímavé věci o tom, jak pracují asociační centra v mozku, když se rodí nové nápady. Výzkum potvrzuje, že typická vlastnost kreativních lidí je ta, že tvoří spojení mezi věcmi, které ostatní lidé jako propojené nevidí.

Psychologové vzdělávání, kteří se snaží měřit úrovně kreativity, hovoří o „propadu o čtyři úrovně“, když předpoklady dospělých a formální vzdělávání začnou blokovat přirozenou dětskou schopnost vymýšlet si věci po svém. To naznačuje další klíč k tvořivému životu – zůstat ve spojení se spontánní tvořivostí dítěte, které je uvnitř každého z nás.

Ta nejdůležitější věc, kterou mají kreativní lidé společnou, je rozvíjení kreativních návyků. Pro choreografku Twylu Tharp k tomu patří „snížit rozptylování“ – vědomá snaha minimalizovat vyrušení a vytvořit dostatečný čas a prostor určený pro nový projekt.

Pro výzkumnici tvořivosti Keith Sawyer (profesorku psychologie na Washington University v St. Louis) dobré kreativní návyky zahrnují „pracovat chytře“, to znamená vytvořit denní rytmus, který nastavuje správnou rovnováhu mezi intenzivní prací a časem zahálky, ve kterém často přichází nové nápady. Pro profesora podnikání Williama Duggana tvořivost v podnikání závisí na příležitostných inovacích, na připravenosti nacházet neočekávané příležitosti a změnit své plány tak, aby se na nich vydělalo, když se nové možnosti objeví.

Další návyky tvořivých lidí dle mého vlastního pozorování a zkušenosti

• Objevují vlastní cesty, jak se dostat „do zóny“. Patří sem třeba procházky v přírodě, plavání, čmárání si, šlofík, trávení určité doby v uvolněné pozornosti, v hraniční oblasti hypnagogie mezi spánkem a bděním.
• Riskují. Přejí si dělat chyby a učit se z nich. Na chyby se dívají spíše jako na experimenty než jako na prohry.
• Tvořiví lidé jsou připraveni na šťastné náhody, vidí souhry okolností jako navádějící majáky a nehody přetváří v nové vynálezy.
• Vytváří si čas na tvorbu a ctí prostor svého soukromí.
• Nachází si tvořivého přítele/přítelkyni. Tato osoba je tím, kdo poskytuje užitečnou zpětnou vazbu a podporuje jejich objevy.
• Jsou vytrvalí.

Tvořivost není hájemstvím jen pro pár šťastných nebo pro ty, kteří mají nějaké trápení. Je to síla, o kterou můžeme požádat my všichni.

[1] zdroj: Nancy Andreasen, neurovědkyně na Universitě Iowa, průkopnice v zobrazování nervových drah kreativity

Obrázek: “Třepetání vlaštovek” [Flutter of Swallows] od umělkyně a učitelky snění Karen Nell McKean

Z anglického originálu Why creativity matters, Robert Moss, 25. 3. 2019, přeložila Kateřina Kučerová, jazyková spolupráce Alena Benešová, © 2020. Všechna práva vyhrazena.